Česká finanční poradenská a.s.
Vodařská 232/2
619 00 Brno - Horní Heršpice
IČ: 45274070

Založeno 1992

Dobro a zlo, Delfy a Harvard, ekonomie a ekonomika…

Dobro a zlo – filosofické pojmy s nejasnou definicí (jejichž upřesnění se dnes nikdo nevěnuje, stejně jako filosofii) 

Delfy – věštírna skrytě zaměstnávající finanční analytiky (prostřednictvím jiných ctihodných institucí)

Harvard – jedna z univerzit plodících ekonomy s mylným přesvědčením, že dělají exaktní vědu (kteří nám toto přesvědčení vnucují)

Ekonomie – věda společenská a historická (nikoliv věda přírodní a exaktní)

Ekonomika – finanční stav věcí veřejných, který si žije svým vlastním životem (jelikož akceptuje náhodné prvky z jiných oblastí)

 

A do toho všeho trocha matematiky…

 

  

Tomáš Sedláček se ve své knize Ekonomie dobra a zla pokouší skloubit dějiny filosofie a ekonomie, což vzhledem k rozsahu tématu není nic snadného.

Vcelku je třeba říci, že jde o zdařilé dílo.

Je snad jen škoda, že se autor vyhnul oblasti islámské filosofie a vědy, která do naší oblasti nevyhnutelně patří a ovlivňuje ji. Jednak jde o monoteistické náboženství navazující na judaismus a křesťanství a také přínos muslimských myslitelů v oblasti středověké vědy nelze zanedbat. Už jen to, že nám přinesli do matematiky nulu (byť původem z Indie) a poziční systém zápisu hodnot, je nutno ocenit. (Škoda jen, že počítali na deseti prstech na ne jen na osmi bez palců, kdy by pak osmičkový systém byl pro výpočty příjemnější než desítkový. Ale nakonec zase je dobře, že jsme nepřevzali dvacítkový systém od Indiánů, kteří počítali i na prstech na nohou.)

Na druhou stranu je třeba vysoce ocenit fakt, že jako výchozí počáteční bod úvah je vzat Epos o Gilgamešovi. Je to první dochovaný literární počin (velice krásný) a kdo jej nečetl, může těžko dále na něco navazovat.

 

Autor však v mnoha pasážích pouze popisuje dějinný vývoj bez důrazu na vlastní komentář nebo na osobní názor na tu či onu oblast. A protože jde o zajímavá témata, pojďme se na některá podívat znovu. V komentářích se zde budeme držet posloupnosti v jaké je psána tato kniha.

 

V kapitole o proroctvích (sebe-vylučující proroctví) je zajímavá věta: „Není zřejmé, proč se dnes po ekonomech chce, aby předpovídali budoucnost.

Reálně je asi zajímavou historickou otázkou, jestli to někdo po ekonomech chtěl, nebo nám svoje věštby začali postupně vnucovat sami. Starší ekonomické práce a úvahy jsou spíše popisného charakteru, zkoumají fungování ekonomiky a její vazby a pravidla, ale do předpovědí se příliš nepouštějí. To až v moderní době si ekonomové uzurpovali patent na rozum a věštby všeho druhu. Lid prostý i vládnoucí tyto věštby dalšího vývoje postupně začal přijímat jako fakt a bohužel jako nezbytnou informaci pro další vývoj své existence.

Pan Sedláček na mnoha místech naznačuje to, co je třeba říci předem, otevřeně a přímo: Ekonomie není exaktní přírodní věda. Ekonomie je věda společenská a historická. Je tedy schopna zkoumat a popisovat minulé děje (historii), ale není schopna kauzálně predikovat budoucnost.

Ekonomie je na tom dokonce hůře než meteorologie. Při výpočtu budoucího počasí klesá kvalita předpovědi na každý další den o 10%, ale přesto lze výpočet přiměřeně provést, protože obrovská vzduchová hmota naší planety má jistou dynamiku a setrvačnost a nic se v ní nezmění z minuty na minutu.

Žádný ekonom nedokáže předpovědět prohlášení světového politika nebo teroristický útok, který nastane zítra dopoledne a změní chod dějin a s tím pohyb na finančních trzích. A předpovědi na roky dopředu… no, pardon! Kde bere slovutný analytik všechny podkladové informace?

 

Ekonomie dobra a zla – vyplácí se dobro?

Velice správně položená otázka se slabě definovaným základem. Co je to prosím DOBRO?

Definice dobra neexistuje. Každý vidíme dobro v něčem jiném. Každá kultura, každé náboženství… Dobro a zlo je navýsost filosofická otázka, která snad nemá řešení a hlavně úpadek filosofie v moderním věku vede k tomu, že tuto otázku nikdo příliš neřeší. Co je vlastně dobro? Co je zlo? A dále asi musíme rozlišit dobro soukromé, co cítí jedinec, že je dobré pro něj a dobro společenské, kde platí obecně přijaté společenské normy a úzusy, co je dobré pro společnost. Tato dvě dobra se nemusí shodovat a většinou se ani reálně neshodují (pro jedince je dobré ponechat si všechen zisk, pro společnost je dobré platit daně na společné výdaje…). Takže zde je asi dobré (pro jednoduchost se to vyplatí!) po základu „dobra“ příliš nepátrat a přijmout nějakou intuitivní představu, že „dobro“ je to, co mě ani jinému neublíží a v lepším případě přinese nějaké blaho.

A jestli se vyplatí? Polemika je vedená správně a správná odpověď je v nedohlednu.

Nicméně i podle teorie banditismu se jisté (přiměřené) dobro vyplácí i nejhoršímu samovládci. I on totiž potřebuje bohatý a spokojený lid, který pak podporuje růst bohatství vládce a na druhé straně není tak chudý, aby vládne okrádal a bojoval proti němu. V zásadě při volbě poměru chamtivosti a altruismu jde o volbu časového horizontu vládnutí.

 

Léto milosti a Chamurappiho odpouštění dluhů.

Dluhy, dluhy, dluhy! Věčné a vděčné ekonomické téma. Proč vlastně vznikají a hlavně proč v takovém měřítku, že již od ranných časů civilizace museli vládci, zákony i náboženská přikázání řešit jejich odpouštění? Proč odpouštíme dnes dluhy jednotlivcům, obchodním společnostem i celým státům?

Neřešme zde dluhy z nouze, ale dluhy z podnikání, nájmu a jiné ekonomické činnosti (i když vlastně dluhy z nouze by také neměly vznikat, nouzi - skutečnou nouzi, ne nedostatek peněz na dovolenou- by měla pokrýt solidarita společnosti, sociální síť a charita).

Můžeme připustit, že starověcí zemědělci bez jakéhokoli vzdělání neuměli odhadnout své budoucí výnosy a zisky z pronajímané půdy a proto přistoupili na nájemné navrhnuté majitelem půdy v takové výši, které pak nebyli schopni splatit. Ale i tak se přece mohli po létech poučit. Proč tedy přistupovali na ekonomicky nepřijatelné podmínky?

Proč dnes dluží všichni? Jednotlivci, firmy i vlády?

Není zde systémová chyba v ekonomických pravidlech? Vždyť dnes umíme skoro všechno vyrobit, uměli bychom skoro všechno spotřebovat, ale neumíme (nebo nechceme umět?!) prostřednictvím peněžních toků redistribuovat vytvořené bohatství bez vzniku dluhu! Neměl by dnes být hlavní úkol ekonomie (pro začátek ekonomické teorie) změnit celý systém tak, aby nemusel pracovat s dluhem?

To, že první ekonomové (ne teoretičtí, ale třeba správci pokladen, obchodníci) nezvládali stanovení takových cen, které by byly udržitelné a splatitelné, to přece není důvodem, aby se tato otázka neřešila dnes. Jestli musel Chamurappi odpouštět dluhy každé tři roky, Hebrejové pak sedm a nakonec každých čtyřicet devět let, tak to přece naznačuje, že se situace postupně lepšila a řešila. Proč tento problém neumíme vyřešit dnes?

Zajímavá je zde bezradnost křesťanských myslitelů, kteří raději řešení problémů, odpouštění a odplatu, odsunuli na onen svět. Jejich světu nepřirozené myšlenky, které prosadili do života běžných lidí (zejména Augustin a jeho kamarád Jeroným, který se nechal i sám vykastrovat, aby presentoval nepřirozenou lásku, vymyslel celibát a založil na problém církve s pedofilií) vedly k úpadku civilizace na tisíc let, až do doby Tomáše Akvinského, který měl nejen rozum, ale i morální a politickou sílu trochu ty nejhorší nesmysly usměrnit a přiblížit tak řízení lidských záležitostí přirozenému (nebo aspoň přirozenějšímu) stavu věcí, řekněme přírodě (když už jsme u slova přirozený).

 

Úrok

Otázka úroku je pak s dluhem nerozlučně spojená. Stanovení výše úroku pak citlivá obchodně, společensky až politicky složitá otázka. Povolit úrok vůbec? A pokud ano, co je normální výš a co už je lichva? Nebo dle islámského práva úrok zakázat?

Současný společensko ekonomický úzus je, že přiměřený úrok je v pořádku, že peníze mají svoji hodnotu v čase, a že by minimálně neměly ztrácet na hodnotě s ohledem na inflaci.

Je zde vůbec alternativní řešení? I tímto směrem by se měl zaměřit ekonomický teoretický výzkum.

Můžeme navrhnout třeba jedno radikální řešení: zakážeme všechny půjčky na soukromou spotřebu (a tím odbouráme otázku úroku a lichvy v soukromé sféře) a půjčky v podnikatelské (obchodní) sféře budeme definovat jako podíl na podnikání, který bude odměněn podílem na zisku (s rizikem podílu na ztrátě), tedy věřitel bude přímo zainteresován na činnosti dlužníka. Tento přístup by jistě vedl k větší obezřetnosti věřitelů. Mohl by takovýto systém fungovat?

Lze navrhnout jiný či ještě lepší systém?

 

Jistě, tyto otázky ve věci změny systému zaběhnutého v obrovských ekonomikách jsou velice teoretické s malou šancí na reálné prosazení do praxe, ale můžeme je zvažovat třeba pro malý Africký stát po politickém převratu nebo pro budoucí státy na Marsu. Umíme ale s dnešními historickými a ekonomickými znalostmi navrhnout funkční ekonomický systém na zelené louce, kde nebudou vznikat (kromě loupeživých aktů) neřešitelné dluhy?

 

Přerozdělování vytvořených statků

V této rovině lze a je nutno uvažovat i do budoucna. Jak zajistíme dodání vyrobených věcí lidem, kteří nic nedělají, resp. dělají něco, co de facto vůbec není potřeba?

Zdá se to nesmyslná otázka? Proč?

Vždyť před 200 lety pracovalo řekněme 90% populace v zemědělství a nutně navazujících oblastech. Dnes v zemědělství pracují 4% populace (ale ten objem dotací…). Za tento pokrok vděčíme hlavně dusíkatým hnojivům a obrovskému nárůstu produktivity zemědělské výroby. Ale co potom dělá těch 86% práceschopných lidí? Dle různých odhadů a studií vše, co potřebujeme k zachování života jedince a funkce státu (potrava, bydlení, bezpečnost, lékařská péče), zabezpečuje asi 30% pracujících. Zbytek dělá zbytné věci. Tedy to, co nutně nepotřebujeme, většinou to chceme, někdy ani nechceme (potřebuje systém – lidstvo - k přežití tolik úředníků, makléřů, dealerů, analytiků, pana Sedláčka a mě?). 70% lidí!!!

A se zvyšující se efektivitou výroby to bude ještě horší. I když přijmeme to, že chceme stále něco navíc, je a bude technicky možné, aby třeba 30% lidí nedělalo nic. Tedy nepracovalo.

Jenže zde nastává problém – současný systém potřebuje, aby i tito lidé nějak dostávali peníze (a ne na dluh), aby si mohli koupit věci, které produktivní část systému vyrobí či jinak nabízí. Jak zajistíme přerozdělování vyrobených statků? Bez dluhů!

 

Matematika – nástroj nebo realita?

Matematika má spoustu krásných vlastností, znalci v ní vidí dokonce eleganci, ale hlavně dokáže poměrně dobře popsat náš svět. Tato vlastnost matematiky pak vedla řadu filozofů a následně spoustu pomýlených hlav k otázce: proč tomu tak je? Popisuje matematika přírodní jevy nebo je matematika vyšší princip a příroda se řídí podle zásad matematiky? Tyto úvahy vedly pak až k chorým kultům jako je numerologie, kde vám znalci dokáží pomocí triviálních operací spočítat cokoli a tvrdit, že je to úmysl. O vyšším smyslu jednotlivých číslic ani nemluvě…

Ne. Když se ne věc podíváme i z pohledu dějinného vývoje matematiky, musíme nutně dospět k závěru, že matematika je produkt člověka, který slouží k popisu věcí, k popisu přírody.

Matematika je vrcholně formulovaná řeč.

Jde pouze a právě o jazyk, který má jasně daná pravidla, syntax a sémantiku, stejně (vlastně mnohdy lépe) jako každý jiný lidský jazyk. Má samozřejmě i svá omezení, jako je neexistence nezávislých axiomatických systémů, jak prokázal Kurt Godel, ale tato omezení mají i běžné lidské jazyky. Například v žádném pozemském jazyce nemůžeme rozhodnout pravdivost negativní rekurzivní tautologie. Tedy záporné tvrzení odkazující samo na sebe. Například věta „Já vždycky lžu.“ je po formální stránce správná, ale neposouditelná, protože buď lžu teď a jinak tedy říkám pravdu, nebo teď říkám pravdu, ale tím popírám, že vždycky lžu. (krásnější verze zní: Lazebník Sevillský si dal před svůj krám ceduli – holím všechny Sevillské muže, kteří se neholí sami. A co pan lazebník? Holí sám sebe nebo ne?)

Zřejmě je to dáno podstatou lidské mysli a vnitřní logiky, že člověk dokáže sestavit velice kvalitní jazyk, ale dokonalý nikdy.

Ano, matematika je pouze nástroj. Je třeba jej dobře znát, správně používat, vědět o omezeních, ale nemůžeme v tomto nástroji hledat spásu a odpovědi na filosofické otázky. Na otázky vesmíru, smyslu života a vůbec, si musíme odpovídat sami.

 

Věty k vytesání do kamene (citován Tomáš Sedláček – bez komentáře)

Z jistého pohledu má ekonomie blíže k Tomáši Akvinskému než k Isaaku Newtonovi – a to právě proto, že ekonomická rétorika a argumentace až příliš často připomíná teologické disputace spíše než argumentaci mezi fyziky.

To přitom v přímém rozporu s tím, jak ekonomie sama sebe presentuje.

 

Prokletí práce

Otázce prokletí práce se autor věnuje opakovaně. Jde o nějaký přechod, stupeň ve vývoji, který si lidstvo více či méně vědomě pamatuje. A není tímto bodem zlomu prostě přechod od lovců a sběračů k zemědělství? Nehledáme něco příliš složitého a téměř mytického v situaci, která prostě nastala ve chvíli, kdy místní zdroje nepostačovaly rostoucí skupině lidí k pohodlnému lovu, kdy v klidu během pár hodin denně něco ulovili a pak nemuseli dělat nic? A museli (v potu tváře) začít dřít na poli a starat se o úrodu a pak o její uskladnění?

Možná v tom není nic mytického, prostě tak šel život. Lidí bylo více a více a potřebovali se nějak uživit. Prostě lidstvo rostlo…

 

Spotřeba a růst – greed is good! By God!

Potřebujeme růst? Ano. Proč? Kdoví…

Gottfried Wilhelm Leibnitz ve svém spise O Nejzazším počátku věcí (The Ultimate Origin on Things, 1697) tvrdí, že vlastní vývoj (vesmíru, života a vůbec) jednou dokážeme postupnými kroky zpět a do detailu popsat, lépe či hůře. Klíčová je zde pak pro něj otázka PROČ tomu tak je, proč právě tento vývoj nastal a pokračuje? Na tuto otázku asi nedostaneme nikdy odpověď.

Ale musíme se dále vyvíjet – tedy růst? Ano, máme to v genech. Bez toho bychom tu nebyli. Na růstu, žravosti a nenasytnosti je postavena celá evoluce. Proč? No nic…

Jednou z rozumných odpovědí je asi slabý kosmologický princip.

Silný kosmologický princip nám říká, že vesmír a náš svět je takový proto, aby na vrcholu vývoje nakonec byl člověk (a jeho nástupci). Toto je poněkud egoistické tvrzení, když vezmeme v úvahu rozlehlost vesmíru a jeho nekonečné možnosti, a to všechno by tu podle tohoto principu bylo jen proto, aby si na jedné bezvýznamné planetě na okraji Mléčné dráhy žil spokojeně nějaký Člověk. Trochu přitažené za vlasy.

Slabý kosmologický princip zní mnohem rozumněji. V širém vesmíru byly vytvořeny spousty možností a kombinací pro vznik čehokoli a právě ta naše kombinace a místní podmínky vedly ke vzniku života na Zemi a postupem času i člověka. Díky těmto, zřejmě náhodným, podmínkám je zde život a inteligence v nám známé podobě. A jednou z nutných podmínek je žravost – růst, chcete-li. Druhou podmínkou například čas od času náhodné mutace. Pokud by tyto dvě podmínky nebyly naplněny, možná by zde byly oceány plné miliard spokojených jednobuněčných organismů a dál nic. A nebo taky vůbec nic. Písek a poušť.

Můžeme vést nekonečné disputace na téma proč je tomu tak, ale stejně tak můžeme poklidně přijmout potřebu růstu jako fakt a věnovat se zásadnějším otázkám: CO DÁL? Kam budeme růst, je- li rodná planeta plně osídlena a obsazena a zdroje jsou víceméně rozděleny?

Odpověď se nám po létech tápání od dob skončení kolonialismu začíná rýsovat. Vesmír. Mars! Měsíc! A dál a dál… Prostě se budeme rozpínat a růst. Vykolíkujeme si nové parcely, které dosud nejsou ničí… Nevěří snad někdo? A proč se hlásí tolik dobrovolníků o jednosměrnou letenku na Mars? Jen tudy vede cesta.

 

Dobří a zlí ekonomové

Kde tedy hledat dobro a zlo? To asi není opravdu otázka ekonomů.

Ale kde hledat to dobré v ekonomii? Především v historické analýze a v možnosti poučit se z minulého vývoje. Příkladů ke studiu za mnoha tisíciletou historii máme dost a pro moudrého člověka jsou jistě poučné natolik, aby sám zvážil své další kroky.

Zlo v ekonomii pak existuje jednoznačně v myslích všech věštců (pardon, dnes analytiků, prognostiků…), kteří bez jakékoli odpovědnosti za svá tvrzení vypouští do světa dnes a denně své soudy o budoucnosti daleké i blízké.

 

Jak zaměstnat ekonomického věštce

Věštců tohoto typu jsou dnes na světě desítky tisíc, možná i více. Produkují ročně desítky tisíc vizí a tedy je logické, že se občas náhodně někdo strefí svým odhadem do skutečného vývoje a ten je díky tomu pak slavný dalších několik let, kdy se na něj opět zapomene.

Na druhou stranu, nějakou tu trochu kvalifikovanou věštbu občas chceme. Co s tím?

Navrhuji zakázat (nerespektovat, nepublikovat, neb nemám rád zákazy) ultimátní věštbu typu „bude to 3,6“, ale povinně k tomuto číslu přidat rozptyl, nebo jinou vhodnou statistickou specifikaci, případně váhu tohoto odhadu. Nechť se slovutný analytik rovnou přizná, jak moc sám svému číslu věří.

A pana věštce navrhuji v zaměstnání oceňovat tímto způsobem: Jako základ minimální mzda. Odměny podle výsledků. Jednou měsíčně (kvartálně, týdně…) věštec sepíše a podepíše svoje prognózy, nejlépe na různé časové horizonty. Vždy po uplynutí času prognózy se vyhodnotí výsledek. Pokud je skutečnost od prognózy odlišná do 10% od předpovězeného čísla, je odměna tolik. Pokud do 20%, pak tolik, do 30% tolik (velice málo) a jinak nic. Odměna nebude.

 

Ekonomická teorie

Zde se vracíme k již nastolené otázce, resp. kombinaci otázek, které je však velice zásadní: umíme navrhnout ekonomický systém, který bude fungovat bez dluhů a dokáže přerozdělit vytvořené statky tak, aby člověčenstvo fungovalo a mohlo růst, rozpínat se a osídlovat vesmír?

To by měla být stěžejní práce a úkol teoretických ekonomů.

 

 

Autor: JFP