Česká finanční poradenská a.s.
Vodařská 232/2
619 00 Brno - Horní Heršpice
IČ: 45274070

Založeno 1992

Čtvrtá průmyslová revoluce

Průmyslová revoluce je něco, co přichází živelně, přirozeným vývojem. Stejně tak jako přicházejí společenské a sociální revoluce. Vlády to mohou ve svých programech i v reálných krocích podporovat, jako ta Německá, nebo ignorovat, jako ta Česká, ale to je asi tak všechno, co s tím mohou udělat.

Prostě revoluce je tady. Nemůžeme ji zrušit, zastavit, ovládat, měli bychom však přemýšlet o tom, jak ji maximálně vhodně využít.

 

 

 

Bez ohledu na vládní přístupy a postupy je tady revoluce v přechodu na digitalizaci nejen v oblasti informačních technologií, ale i v oblasti výroby, jejího řízení a automatizace. Tedy průmyslová revoluce. A je lhostejno, jestli se z počátku prosadí hlavně v Asii, Evropě či Africe. Zbytek světa prostě bude následovat. A velice rychle.

 

Hlavní náměty praktických otázek pěkně popsal ve svém článku Petr Korbel. Jenže se zabývá jen otázkami produkce. Ano, produkce se zvedne, třeba o třetinu, třeba i více, bude to krásné a radostné, hezké a čisté, ale co dál?

 

Je načase se důkladně zamyslet nad ekonomickými dopady tak razantního zvýšení produktivity výroby. Ona ta produkce potřebuje spotřebu a zde již není řešení triviální ani technologické.

Jsou v zásadě dvě cesty.

Buď ponecháme spotřebu víceméně stejnou a z výroby propustíme výrazné procento pracovníků. Tito budou nadále bez práce. Tedy zejména bez smysluplné práce efektivní pro společnost. Společnost je prostě nepotřebuje. Nevadí, mohou žít z podpor, nedělat nic, a ekonomika (vysoce efektivní) to unese. Horší však je, že se budou nudit a ti aktivnější a schopnější začnou vymýšlet aktivity. Začnou ostatním organizovat život. Nejhorší možná varianta je, že se z nich stanou Bruselští úředníci.

Nebo se pokusíme zvýšit spotřebu. V oblasti bohatých zemí je to už téměř nemožné, neboť všichni mají všechno a nelze stále jen nakupovat věci a někde je skladovat. Cesta snižování životnosti výrobků je již řadou společností nastolena, ale i to má své meze. V oblasti chudých a rozvojových zemí zvyšování spotřeby pochopitelně stále možné je.

 

Problém ve skutečnosti již vznikl a bude se jen zvětšovat: Jak zajistit rozdělování produkce mezi spotřebitele bez navyšování jejich zadluženosti?

Ještě jinak: Jak dát smysluplně finanční prostředky kupujícím, kteří nic nedělají (a nikdo to od nich reálně nepožaduje), aby si mohli koupit věci, které automatická výroba vychrlí za směšné náklady? (Napadá mě, že do kategorie „kteří nic nedělají“ by se daly zařadit i vlády. Dokonce podstata problému je zde stejná – jak jim dát peníze, aby mohli nakoupit třeba výstavbu infrastruktury od firem, které jsou schopny vyrobit a postavit vlastně cokoli.)

 

Zdánlivě jednoduchá cesta je zdánlivě přirozená: zvyšování efektivity výroby povede ke snižování cen produkce. Ale, ale, ale… Tohoto jevu jsme částečně svědky již nyní a důsledkem je deflace. Strašák všech ekonomů. Proč je tak děsí? Reálně pro nezadluženou ekonomiku (či jednotlivého spotřebitele) deflace není žádný problém, je veskrze pozitivní, při stejném objemu finanční zásoby je možné si koupit více věcí efektivněji vyrobených… Jenže žijeme v zadlužené ekonomice. Zadluženost domácností přerostla zadluženost průmyslu, zadluženost států je katastrofická. A v prostředí deflace se těchto dluhů nijak nezbavíme, budou se spíše zhoršovat. Pak bude jediná možnost dluhy prostě odepsat. Ono by se reálně zase tak moc nestalo, produkce by produkovala, kupující by kupovali dál, ale nějak asi bude těžké najít vládu, která to řekne do očí šéfům svých bank (co by na to asi řekli majitelé nejmenovaných společností, jako Home Credit ... ?).

 

Pak je zřejmě možná cesta stálých cen a zvyšování kupní síly. Tedy objemu peněz mezi spotřebiteli. Zřejmě by šlo poměrně přesně spočítat, jaké množství peněz je k tomu s ohledem na zvyšující se efektivitu potřeba. Měsíčně, ročně… Jenže jak to udělat bez dluhu? Jak dát někomu peníze bez dohledu hamižného oka bankéře? Guvernér ČNB Miroslav Singer navrhoval (v nadsázce, ale dle mého názoru velice realisticky) shazování nově vytištěných peněz z vrtulníku. Na úrovni ECB zase vymysleli, že každému občanu EU věnují 300EUR. Jenže od původní myšlenky, že tyto peníze připíší občanům na účet (krásný pojem: out of thin air) se zase svrhla k tomu, že koupili jakési dluhopisy. Zase jen hra s dluhy, žádné nové peníze.

Nicméně v režimu přiměřeného zvyšování kupní síly a stálých cen se zřejmě starých dluhů nezbavíme. Sice se nebudou zvyšovat, ale budou tu stále s námi.

 

Nakonec můžeme těch peněz shodit z vrtulníku více a můžeme se tak postupně mírně zvýšit inflaci a umazat nějaké ty dluhy. Ano, mohlo by to fungovat. Jen je třeba zvolit vhodné množství peněz dodávaných průběžně do ekonomiky a vhodný způsob distribuce finanční hotovosti… převedeno do extrému, mezi lidi kteří nedělají nic, protože výroba je plně automatická!

 

A dostáváme se zpět na začátek a k jádru problému. Ekonomicky to nakonec nějak dokážeme vyřešit. Problém je a bude hlavně společenský a politický: co s lidmi, které společnost (ekonomika) nepotřebuje ke své efektivní činnosti a existenci?

 

Probůh, jen z nich opravdu nedělejme úředníky!

 

 

Autor: JFP